Charakteristika zámeckého parku

Geografická charakteristika

Území parku se rozkládá na východním okraji města Hořovic v průměrné nadmořské výšce 365 m. Jedná se o mírně k severovýchodu nakloněnou tabuli. Rozloha parku činí cca 6,4 ha.

Geologický podklad tvoří na povrch vystupující zahořanské břidlice. (O.Hyne 1928) Zvětralinami těchto břidlic je zde určen charakter půdy i její složení.

Stručná historie

Nejstarší zmínky o sadu, později ovocné zahradě, pocházejí z období kolem roku 1520 (Panenka 1980). Velký zámecký park u „Nového zámku“ byl založen krátce po dostavění zámku za hraběte Norberta Václava Vrbny. Projekt vypracoval tyrolský rodák, malíř, inženýr a zahradní architekt Jan Ferdinand Schor (1686 – 1767).

Datum zahájení prvních terénních úprav, spojených s budováním parku, spadá do období 1709 – 1714 (Vrba 1950). Původní koncepce měla ráz francouzského parkového slohu. Svědčí o tom nádvoří zámku, které mívalo květinovou výzdobu, osa parku s mohutnou alejí lip, která ústí v jedinečně výtvarně hodnotnou tzv. „Sluneční branou“ do volné přírody. Na hlavní osu navazovaly cesty vedlejší, které byly lemovány živými stříhanými stěnami pravděpodobně z habrů, nebo javorů. Rovnoběžně s hlavní osou parku vedla loubí rovněž ze stříhaných dřevin. Podle orientačního plánu Františka Fíkara (Fíkar 1892) byl uprostřed parku bazén (stav k roku 1756) obklopený čtyřmi pavilóny. Kolem roku 1800 za hraběte Rudolfa z Vrbna byla provedena poměrně citlivá úprava francouzského parku na park přírodně krajinářský, přičemž hlavní lipová alej a ostatní cesty zůstaly zachovány.

Přeměna slohu parku byla spojena s některými terénními úpravami v jižní a jihovýchodní části. Při těchto úpravách byly porušeny souvislé vrstvy břidlic, takže dešťová voda z výše položených míst začala prosakovat do trávníkových ploch. (Zendřej 1964) Roku 1867 byl park zřízením drenáží odvodněn. Podstatnější úpravy byly provedeny v letech 1889 – 1890 a týkaly se hlavně západní a severozápadní části. Do volné plochy trávníků (do středů a rohů) byly vysazeny tvarované dřeviny a na místo loubí byl vytvořen komplex ornamentálních květinových záhonů. Před vchody do loubí byly vysazeny dva kruhové rondely z jírovců.

Tyto úpravy bezprostředně souvisely s odhalením sochy Fridricha Wilhelma Hessenského, prvního německého majitele panství od roku 1852. Sochu vytvořil sochař Jindřich Nater z Vídně (model sochy vystaven v expozici zámku.) Další úpravy za dědiců knížete Fridricha Wilhelma Hessenského, byly poznamenány necitlivostí a nedostatkem odbornosti. V letech 1908 – 1917 byl vybudován obdélníkový rybník za zámkem vlevo od osové aleje. Plocha dna rybníka byla 3 760 m2 a hloubka 0,80 m. Z vykopaného materiálu byla nad severozápadní hrází rybníka upravena dvoustupňová terasa, zpevněná na vnější straně výsadbou dřevin a na vnitřní  straně vydrnováním. V důsledku špatně provedených betonářských prací rybník ztrácel vodu. Proto byl o několik let později  beton vytrhán a dno rybníka zatravněno.

Poplatné zájmům majitele zámku bylo i vybudování tenisového kurtu ve východní části parku vlevo od osové aleje roku 1909 a dalších staveb, které převážně již zanikly nebo jsou v dezolátním stavu. Za posledního majitele Jindřich Schaumburka byl v letech 1939 – 1940 vybudován bazén na koupání na jižní straně parku.

Po roce 1945 se stává park volně přístupný, konají se zde veřejné „kulturní“ akce (lidové veselice, shromáždění, apod.) a tímto provozem a téměř bez údržby park velmi trpí. V roce 1950 a dalších letech nemá park žádnou stálou pracovní sílu. Roku 1958 přešel park společně s ostatním do vlastnictví tehdejšího KNV. V roce 1959 v důsledku nutnosti vybudovat silnici k nové nemocnici byl park zmenšen o několik desítek čtverečních metrů v severovýchodním cípu. V této části bylo zničeno asi 160 m zděného oplocení. Prováděcí firma měla v podmínkách znovuvybudování zděného oplocení v nové trase; k tomu však již nikdy nedošlo.

Nejcitelněji zasáhla do charakteru parku a celého zámeckého areálu stavba sídliště Višňovka na začátku osmdesátých let. V období vegetačního klidu výškové budovy hrubě narušují pohledové osy parkem. Vysoká koncentrace obyvatel nese s sebou také problém vandalismu.

Plány na úpravu parku po roce 1945

V roce 1956 byl zpracován návrh na úpravy autorským kolektivem Josef Hrůza – Eva Hrůzová, v roce 1964 návrh rekonstrukce kolektivem Jan Ondřej – Vítězslava Ondřejová. Studii rekonstrukce zpracovala Eva Rybičková v roce 1981 na zahradnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Lednici a lesnické v Brně. Na tuto studii a na studii Ivana Stani z roku 1977 navázal návrh ing. arch. Jana Adámka z roku 1992, který byl zčásti realizován. V Hlavní ose počítá s travnatým parterem a stříhanou bordurou a kašnou uprostřed čestného nádvoří zámku jako úvod k hlavnímu parteru zahrady. Jeho téměř čtvercový trávník je rozčleněn pravidelným obrazcem cest, protínajících se v kašně uprostřed. Lipová alej v hlavní ose pokračuje ke Sluneční bráně, po bocích je parter vymezen stříhanými habrovými stěnami ústícími do kaštanových rondelů u zámku. Úprava byla započata v roce 1993 a obnovila důstojný vztah mezi zámkem a zahradou.
Bibliografie:

Jůna, J. a kol.: Monografie Hořovicka a Berounska, 1928 – 1931

Panenka, J.: Hořovice a okolí, Hořovice 1980

Hošek, J.:  Dendrologická skladba a současný stav dřevin zámeckých parků v Hořovicích, Hořovice 1981

Adámek, J.:  Zámek Hořovice – sadové úpravy parku, Praha 1992

Stejskalová, J.: Rekonstrukce historických parků ve středních Čechách,  Zahrada, park, krajina I/1994

Horyna, M.: Zámek Hořovice, Praha 1996